Australie

.

Melbourne

Naše první zastavení Melbourne . V prvé řadě je to šok pro tělo, časový rozdíl by nebyl ten problém, ale tady je podzim a my před pár hodinami byli v létě. Melbourne je úplně něco jiného než jsem čekala. Město je upravené čisté, ve vnitřnímměstě jezdí zadarmo doprava. Lidé jsou poklidní a na to, že jsme v podstatě ve velkoměstě nikdo nikam nespěchá. Zvláštní, jsme v milionovém městě, jak to, že tady není ruch hemžení lidí, nervozita, tlačenice? Nikde žádné odpadky.  Proti mému všemu očekávání a všem představám je tady příjemně. Teď lituji, že zde máme tak málo času. Fascinují mne sochy na ulicích , na mnohých jevidět autorův velký smysl pro humor. Což město je to velmi příjemné. Starší koloniální domy tvoří kupodivu velmi zajímavou koláž s moderní architekturou , velké parky a zahrady, rozkvetlé záhony květin, umělé jezírka, nádherná procházka po břehu řeky.

No koho by nepohltilo tohle město.  Je trochu zima, teda zima nám , nejsme vybaveni na nižší teploty a déšť a tak si musím odpustit výlet na pláž, kde dovávádějí hraví tučňáci. Za to se vydáváme do nočního doků.

No mysleli jsme si, že jedeme do přístavu, ale opak byl pravdou, dostali jsme se do nejvýstavnější obytné části Melbourne.

Náš čas v tomto městě je velmi omezený, hned litujeme, že jsme to nevymysleli jinak. Nicméně nás čeká další cesta.

Uluru

Za mnou v letadle seděl jeden Čech, který celou cestu své spolusedící vysvětloval jak to chodí v Americe. Když se ho zeptala jak dlouho tam byl, odpověděl, že 14 dní. Ne nechci být jako onen Čech, nevím jak to chodí na Uluru, Ale chci jen sdělit co mi Uluru dalo, jak jsem ho vnímala já. Ano Uluru, posvátné místo původních obyvatel Austrálie.  Naše letadlo přistává na opravdu malém letišti uprostřed pouště. Máme zamluvené auto, tak si ho jdeme vyzvednout. Přece jenom zde v poušti neočekáváme žádnou místní dopravdu. Ikdyž opak je pravdou. Zaplatili jsme si mystery auto. Cena nižší, avšak překvapením má být co to bude za auto. Překvapeni jsme opravdu byli, Pro nás dva máme 8 místné auto. No ty naše dva 4 kilové batůžky zaberou hodně místa. Ubytováváme se v hostelu, dalo by se říci.

měr Austrálii s notnou dávkou nedůvěřivostiPokoj sdílíme s dalšími dvěmi . Trošku nepohodlné,ale co se dá dělat.

Ceny za ubytování jsou zde více jak přemrštěné, ale proč by ne, když sem míří toliko turistů. Každý chce vidět tento zázrak , mnozí zde hledají klid, osvícení a nebo sami sebe. A tak i my se vydáváme poznat tento kousek krásy. Uluru je opravdu velmi zajímavý přírodní úkaz. Ční tam tak krásně v rovinaté poušti. Načervenalá barva půdy, zelené stromy, žlutavá tráva. No prostě nádherná podívaná. Přímo pstva pro jakoukoliv poetickou duši. Je nádherné odpoledne. Máme přímo ideální počasí, teploty jsou již příjemné a tak se nadšeně vydáváme okolo Uluru. Potkáváme spousty podobných nám, někteří objíždejí tento kámen a vzstupují jen na zajimavých místech. Mhh , těžko posoudit co je zajimavé místo, každý pohled na Uluru poskytuje nestkutečnou podívanou. Poušť má své nezapomenutelné kouzlo, čisté vibrace a jasné barvy. 12 km okolo Uluru nám netrvá až tak dlouho obejít. Standa se na mne napomíná, že nemám brát toliko fotek, že již připomínám silně japonské turisty. No jo asi má pravdu, ale nejde odolat. Přece jen tu krásu nemohu zde nechat jen tak. Něco si musím vzít s sebou. Jako všichni další turisté pozorujeme západ slunce z povzdálí. Hora mění svou barvu každou minutu. Je to úžasná podíváná, kterou nenahradí žádná fotka, žádný film a já pořád nemohu uvěřit, že tato podíváná je opravdová, že jsme doopravdy tady. Nemůžeme dospat rána. Přece jen chceme vidět východ slunce. Zvláštní jakou sílu má západ a východ slunce, jakou má pro lidi přitažlivost, jak v něm hledáme něco posvátného, něco magického, možná v něm hledáme i osvícení. Jako by to byl moment, který se děje jen pro nás.

Standa je zklamaný, jeho sen vylézt na Ulutu se mu rozplývá, Včera byla stezka zavřená a dnes opět. Důvod silný vítr. Jaký vítr lamentuje, vždyť ten vánek je téměř necitelný. No ale rangers mají jiný názor a není s nimi radno polemizovat. Standovo zklamání je citelné, tak se těšil. Co naplat. Příští rok bude výstup na Uluru uzavřen, tohle byla jeho jediná šance. Tak se vydáváme k Olgas, Katja Tunga . Další útvary vzdálené 60 km . Jedeme tam,já se těším , ale Standa je stále zahalen zklamáním. Řídí auto jako by musel. Nejraději by seděl pod Uluru a čekal na zázrak. Ovšem když přijíždíme k Olgám chytá nás oba nadšeni. No kdo by se nechtěl ponořit do této pohádkové krajiny? Vydáváme se po turistické stezce dovnitř této nádherné pohádkové krajiny. Je krásná, hraje si s mou fantazijí a dokazuje mi, že kameny mluví a povídají příběhy. Dokonce některé i  ožívají . 17 km touto pohádkou je pro mne osobně silnější zážitek než pochod okolo Uluru. Jednak zde již není toliko lidí, a potom, jdeme hodne členitým terénem, splháme po kluzkých skalách a procházíme přes soutěsku. Vše je nabito silnou energií, ticho , tak si říkám , kde jsou hadi? Obcházíme masiv a já bych tak ráda se podívala jestě kousek dále, ale to se nesmí. Ostatně v letních měsících je tato cesta uzavřena, ve stínu bývá 40C. Podmínky k přežití jsou zde kruté. Co my dvoudenní návštěvnící můžeme vědět o opravdovosti života zde? To co nám připadá krásné a romantické je v podstatě velmi drsné , s nikým se nemazlící příroda, žijící svůj vlastní život. Je čas se pomalu vrátit. Chceme vidět jestě jeden zázračný západ slunce. Když se blížíme k Uluru, Standa zpozoroval pohybující se tečky. Dojíždíme na parkoviště , ano stezka je otevřená a já cítím Standovo zklamání, že nečekal. Vybízím ho ať spěchá a vzdá se nahoru. Jako malé dítě běží ať to stihne, za chvíli zavírají stezku, bude západ slunce. Já se tohoto požitku dobrovolně vzdávám, Mé boty , má šikovnost nejdou moc dobře dohromady s tím terénem.  Stoupání které se zdá téměř kolmé, lidé zde šplhají pomocí řetězu a ti co se vracejí jedou po zadku dolů, Bojí se jít. Ne vše nemusím. Chvíli sedím na lavičce, ale pak mn napadá, přece zde nebudu sedět a čekat 3 hodiny a tak se vzdávám kousek cesty okolo Uluru. Začíná západ slunce a Uluru hraje neskutečně sytými barvami, Jsem sama se sebou a tak si ten přímo magiký okamžik dosytosti vychutnávám. Samozřejmně, houfy turistů proudí okolo mne, ale snažím se jich nevšímat a nasávat do sebe krásu , kterou Uluru v tento okamžik poskytuje . Uvědomuji si neopakovatelnost tohoto okamžiku. Najednou jsem úplně sama. Ticho já a hora, no nejsem až tak úplně sama. Cestu mi překřížil had. Můj první instink byl sehnout se k němu a vyfotit ho. Jenže tento pán této země se chová divně, Nelíbím se mu . Začíná vysílat signálz blížícího se útoku. Tak jen tak stojím a koukám mu do oka, pozoruji ho a nenapadne mne ani se pohnout. Koukáme na sebe. Nelíbím se mu a cítim jak je připraven kousnout. Tak tam na sebe chvíli koukáme, chvíli, která mi připadá jako věčnost . Kousne, či ne?  Evidentně to hada po chvíli přestalo bavit a usoudil,že nejsem až tak zajimavá a odplazil se do trsu trávy. Vmžiku ho nebylo vidět, Ticho skončilo a přišli další turisti, pro které had byl neexistují, ale stále zde byla jeho přítomnost . Standa mezitím zdolal Uluru. Zvládnul to dříve než všichni ostatní. Předbíhal 20 ti leté mladíky. Nevím co mu udělalo větší radost jeho tělesná zdatnost, nebo posvátnost této hory. Povídám mu o mém setkání se spiritem poustě, který se mi zjevil v podobě hada. Při  Standově panice z hadů , byl jistě rád, že nebyl se mnou. Teprve později, jsme zjistili, že jsem se setkala s druhým nejjedovatějčím hadem na světě a nejútočnějším hadem v Austrálii. Naše setkaní ze vzdálenosti 30 cm bylo opravdu z očí do očí. Odlétáme, pro oba z nás bylo Uluru něčím jiným, ikdyž jsme zde byli spolu. Není nad přímý zážitek, který se nedá přenést slovy, obrázky ani videem. Jde o vnitřní prožitek každého, o vzkaz, který obdrží o to co si s sebou odveze, o to co se stane jeho nedílnou součásti.

Sydney 

Sydney opera, Sydney most , Bondi Beach, ano to vše je Sydney a jeden může být úplně zmatený, když přijede večer, neví kam jít, nenajde svůj hotel, adresa ho zavede někam jinam a on skončí v hostelu, který vypadá jako ubytovna pro cikány. Ano tak takto nás přivítala Sydney. nic lákavého. Já jsem téměř zděšená, ale snažím se hrdinně nedávat na sobě zdát paniku. Přece jen jsem to byla já kdo našel ubytování , údajně téměř v samém středu města, teď jsme v nějaké pochybné čtvrti téměř u trati. Tak nevím koho uklidńuji jestli sebe nebo Standu, na jehož tváři se zračí zděšení.  Hrdinně se dále probojováváme tmou zahaleným městem. Vše vypadá nevlídně a téměř nepřátelsky jen do doby dokud nenajdeme naše opravdové ubytování. Jsme v bezpečí a tak hned vyrážíme poznat noční Sydney. No kam jinam by mohli turisti spěchat než k opeře. Zahalená tmou, osvětlena , nasvícena barevnými světýlky působí jako pohádková dáma. Samozřejmně stejně tajemně a krásně vypadá most. Neodoláme abychom nesedli na lodičku a neprojeli se pár zastávek. Samo je to místní doprava. Musí to být romantické jezdit do práce lodí. Teda alespoň mi to tak připadá . Samozřejmně vidět Sydney ráno je úplně jiný zážitek než přes den.  Vše vypadá tak trochu jinak. Jsme překvapeni efektivností místního dopravního systému, Všude se dostáváme tak jeddnoduše , vše funguje jako by samo. Samozřejmě, že nás nejvíce láká projížďka lodí. Zajíždíme na ostrov Mantly. Cesta trvá téměř hodinu. Jsem nadšená jako malé dítě. Projíždíme mezi ostrůvky, okolo nás se prohánějí plachetnice, a malé loďky. Obdivuji ty odvážlivce na kajacích, v těch vlnách je to čiré šílenství. Projíždíme okolo ostrova s příznačným názvem, Žraločí ostrov. Že by zde doopravdy byli žraloci? Ne to jistě ne, přece by se zde tak klidně neproháněli kajakáři. No ano jsou tu, jak píši místním plátku.  V Mantly se dostáváme do úplně jiného světa. Malebné malé téměř turistické místo, s pláži plnou surfařů. Nízké domky, promenáda s restauracemi, kavárnami a stánky s rukodělnými výrobky, cukrovou vatou a suvenýry. Najednou jsme jak mávnutím kouzelného proutku v jiném světě.  Jsem nadšená volně zde poletují papoušci . Standa mne varuje, ne aby jsi se je snažila pohladit.

Místní kyvadlovou lodní dopravou se vydáváme zpět do ruchu města. Vlastně ne hned, jsme tak nadšení z tohoto systému vodní dopravy, že se vydáváme na druhou stranu . Navštěvujeme ještě dva ostrovy, všude panuje poklid, je čisto . Z bývalé industriální zóny doků se jim podařilo udělat zajímavé místo , kde pořádají výstavy.

Hledat zde nějaké historické památky by byl čirý nesmysl. Avšak moderní domy a starší koloniální budovy stojí také za vzhlédnutí .

Standu napadá dlouho jsme nebyli u moře, pojed'me se podívat na slavnou Bondi pláž.Autobus nás proveze celým městem, dostváváme se pryč od mrakodrapů do míst s malými přízemními domky , tichými ulicemi až přijíždíme na slavnou Bondi, plnou surfařů a odvážlivcům, kterým nevadí ledová voda.Musím uznat, že moře je zde krásné, divoké vlny se rozbíjejí o skály,pláž je čistá , voda tak úžasně modrá a u břehu tak průsvitná, přímo láká k tomu, aby se zde člověk namočil. Nemám s sebou plavky, škoda, tak jdu alespoň smočit prst. Brrr to je pro tučnáky. Obdivuji ty otužilce, kteří se tváří jako by se koupali v tropickém moři.

Perth

Naše poslední zastavení. Toliko jsem o Perthu slyšela, ale vůbec jsem si ho nedovedla představit . Z různých stran jsem slyšela jak je Perth krásný, ale co může být doopravdy ktrásného na moderním městě, po čase všechny podobají jeden druhému. Směs betonu a skla tyčíci se k nebesům, hluk aut a hemžení lidiček. Ale Perth nás překvapil. Velkoměsto s 2 milióny obyvatl je jiné než bych čekala.
Jsme ubytování v samotném středu města v koloniálním domě s malým atriem, kde bublá fontána do které přilétají smočit zobák ptáci.  Vyrážíme do ulic. Všude je čisto, klid, obytné domy s velkými balkóny , koloniální stavby , nevelké množství mrakodrapů tvořící dominatu města. Celkem nic extra zajimavého, město jako každé jiné. Avšak to je jen první pohled. Toto město vůbec nepůsobí jako milińové město, je tu klid, auto projede jen sem tam. Připám si spíše jako v malém okresním městě. Zajimavé kam se pohneme potkávíme bronzové sochy, ve vchodu do kostela, na pomenádě, na břehu řeky. Jsou zakomponované do dění tak, jako by zde vlastně žily a nebyly jen pouhou dekorací .


I my podléháme podmanivému kouzlu Perthu. Pohráváme si s představou, jaké to asi musí být žít tady, je tu klid, pohoda, bezpečno a neskutečný pořádek, pro někoho kdo zrovna přijel z Vietnamu se toto jeví jako zázrak. Odpoledne maminky a tatinkové jezdí s dětmi na kolech kolem břehu řeky. Jiní běhají, neviděli jsme tady jediného tlustého člověka ,ale taky a to je zvláštní ani žádné staré lidi. Snad je nedávají zde na recyklaci.  Majitel hostelu nás upozorňuje na park, který zde mají, přímo naléhá, neměli by jste si ho nechat ujít. V duchu si říkám , tak parků jsme již viděla mnoho, proč bych tento měl být něčím tak extra. Standa odmítá jít pěšky, autobusy zadarmo a ty se budeš jak křeček v kleci, já ti pořídím kolo a můžeš chodit dokola jak se ti bude líbit. Ale teď jedeme. Tentokrát měl pravdu, cesta do parku vedla notný kus po dálnici , pak se stočila do kopce nad Perth , projeli jsme poklidnou obytnou čtvrtí . A jsme v parku. K mému překvapení tento park není jen obyčejný městský park, je to botanická zahrada s mnoha zajimavými stromy, květinami, naučnými stezkami.

Nemůžeme se vynasytit pohledů na Perth, každý krok je pohled mění v jinou zajimavou scenérii. K mému překvapení se zde potkávám s Boab stromem. Nádherným ušlechtilým stvořením, v němém úžasu pozoruji jeho klidnou tichou krásu. Nemohu odolat, abych se ho nešla dotknout, dotek jeho kůry je příjemný, kolik příběhů ten strom v sobě skrývá.Naše úplně poslední zastavení Freemontle , výletní přístavní městečko nedaleko Perth. Jako každý turistické místo, obchody, suvenýry, a trocha historie. Samozřejmě pláž. Malebná pláž, kde trávíme hodnou chvili . Avšak naše poklidné rozjímaní a kochání se krásou moře končí v momentě, kdy Standa objeví ceduli, pozor na zvýšený výskyt hadů.To se mne rychle táhne zpět do města. A je po romantice .
Dlouho jsem nechápala pomalované domy zvláštním způsobem, stejné žluté čáry na chodnících. Vůbec to nedávalo smysl, až najednou jsme našli ten správný úhle pohledu .Přiblížil se čas , kdy se musíme rozloučit s Austrálii. Nikdy Austrálie nebyla mým cestovatelským snem. Avšak teď jsem ráda, že Uluru nešlo za Standou a my museli za ním. Unikl by mi kus krásy naší planety, který se jakoby stal mou vnitřní součásti a já si ho navždy odnáším s sebou.