Vietnam

Let z Doha do Vietnamu byl klidny. Letadlo klesá a pod námi se objevuje vlnitý Mekong , plíží se krajinou jako had, vlní se, zatáčí , hraje si. Tato mohutná řeka je z ptačího pohledu tak krásná. Ano odsud není vidět nebezpečné hady, krokodýly, odtud je vidět jen jeji líbeznou píseň. Ale není vše tak romantické jak by se zdálo. Vzduch je prosycen hustým smogem,vše je v nepříjemném oparu., kterému vznosně říkáme daň civilizace. Přesto přijet zde je pro mne jako přijet domů. Razítko do pasu a Saigon nás vítá otevřenou náručí. Hluk, smrad, vedro. Hemžení motorek je téměř neskutečné, je to skoro jako v mraveništi a přejít cestu se rovná hraní ruské rulety. A přesto všichni se tu nějak srovnají. Nezůstáváme zde déle než jednu noc. Hluk tohoto města je pro nás ubíjejíci. Byli jsme zde tolikrát. Další den ráno letíme do Hue. Ano stávají se z nás mastňáci, vyměnili jsme 20  hodinovou jízdu autobusem za hodinový let. Hue má pro nás zvláštní přitažlivost . Kdykoliv zde přijedeme nemůžeme odjet. Ať plánujeme cokoliv, vždy zde zůstaneme déle a vždy neradi odjíždíme. Máme zde spoustu přátel, sledujeme jejich příběhy již několik let. Obdivuji jejich skromnost a pracovitost. Jejich život není lehký a přesto zde stále panuje kamarádskost, ještě nebyla zcela nahrazena honbou za bohatstvím , které nás zbavuje všeho hravého, všeho lidského, Vietnamci mají úžasnou vlastnost, mají rádi humor, rádi se smějí a nesmírně rádi si hrají. Není neobvyklé vidět na ulici 60 ti leté dědky jak kopou pro srandu mičudu . v očích jim hrají planínky nadšení jako malým klukům.

Náš divoký čas v Hue rychle ubíhá, rychleji než bych si přála.  Je čas se přesunout do Hoi An, starobylého města , města lákajícího turisty svou malebností, šarmem,  a zdánlivým poklidem. Turistů je zde více jak místních a mnohdy k večeru je zde přeplněněji jak v tramvaji jedoucí na Baník. Toto město má své neodolatelné kouzlo , Žluté okrové domy které zdobí barevné květy, vše působí tak mírumilovně, tak poeticky.  A samozřejmě , Hoi An je znám svou výrobou lampionů. Ty zdobí celé starobylé město . Tisíce turistů proudí zde , autobus za autobusem . Horko, dusno, modré nebe, no kdo by si nesedl do restaurace ve starobylém domě na pořádně vychlazené pivo ? Dokonce i já zarytý nepivař neodolávám a dokonce Standu přemlouvám ať si zajdeme na jedno,  Náš kamarád se zde přistěhoval z Hanoi, najal si zde hotel a vypadá to, že se zde usadil. Zůstáváme zde pár dní,. Samorějmě, že Hoi An není jen staré město, ale také rýžová pole a pláž. Když člověk přijede v období, kdy není ještě tak horko, tak projet se na kole mezi rýžovými poli může být velmi zajímavý zážitek. Místní zde pasou vodni bufala, ti pronikavější nechají za poplatek  turisty vylézt na jejich domácího mazlíčka. No kdo by nechtěl mít takovou to zajímavou fotku, Standa má panický strach z hadů , je nesmírně opatrný mezi rýžovými poli a je vidět, že zde chce strávit co nejméně času. Moje naivní nebojácnost ho přivádí téměř k šílenství. Ještě kousek za roh, komentuje a co tam asi uvidíš, všude je to samá rýže a zase rýže. Asi z toho výletu moc nemá. Lamentuje, tady jsou kobry, zeptej se místních , jsi normální, lezeš bez uvážení všude a ještě máš jenom sandály.  Je rád, když dojedeme zpátky do bezpečí hotelu. Výlet na pláž není až zase takovým výletem, je to 2 km od našeho hotelu. Tyhle 2 km jsou však pro mne 2 km hrůzy. Po úzké cestě je míjejí naklďáky, osobní auta, autobusy, ztřeštění řidiči motorek. Teď zazívám hrůzu já. Ať šlapu seberychleji cesta se vleče. S každým autobusem, který nás míjí o centimentry ve mne roste panika. Konečně moře. Šplouchjící vlny, žlutý písek, modré nebe, může být něco idyličtějšího? Rákosové rybářské lodě dodávají tomuto místu na romantice.  Člověk se zde přenese do jiného časoprostoru. Letos nepodnikáme cestu po celém Vietnamu, nejedeme až na sever.

Z Hoi An letíme na Phu Quoc, moje oblíbené místo.  Phu Quoc se rychle mění, každý rok nás přivítá trošičku pozměněn.  Jen ztěží si dovedu představit, jak toto místo vypadlo před necelými 30 lety, kdy nikdo nevlastnil pozemky okolo moře, pobřeží lemovaly rybářské lodičky a palmy. Pak začali jezdit turisté a vyrostly prvni bungalovy. Teď se charakter krajiny dramaticky mění, bubgalovy nahrazují velké hotely tyčící se nad vrcholy palem. Romantika ustupuje, komercialismus mění ostrov k nepoznání.   od roku přibývá turistů, letos jsou zde již přímé lety z Moskvy. Na ulicích přibylo ruských nápisů, davů lidí brouzdajících večerní ulice, ceny v restauracích. Phu Quoc je pro mne osobně velmi zvláštní místo. Tak jak jiní jezdí za duchovním poznáním do Indie, tak já nacházím toto zde. zde učitele, učitelem mi je zde celá skutečnost ostrova, každá molekula vzduchu. Průzračné moře , většinu času bez velkých vln, modré nebe, kokosové palmy, no komu by se odsud chtělo? Jejda, já tomu vlastně napomáhám, píšu o místě tak blízkém mému srdci a přilákám zde ještě více turistů. honem něco ne toliko pozitivního. Rybářské a výletní lodě mají ve zvyku vyhazovat odpadky. Letos to již nebylo tak špatné, ale když člověk plave v moři na zádech, snaží se ponořit do meditace a on ho propleskne velký plastový pytel, který si to šine ke břehu, tak tomu se říká meditace bdělosti. I místní se diví, když každé ráno sbírám odpadky z moře . Někteří mne i začnou napodobovat . Zajimavé je, Vietnamci jsou nesmírně čistotní, dbají ať jsou upravení , doma byť mají chudé obydlí mají čisto, avšak na ulici to vypadá, Oni snad jsou na ty odpadky slepí, jim to vůbec nevadí. Phu Quoc má i několik měst, hlavní město Dong Muan je vzdáleno 3 km od naši pláže. by to být nádherná procházka, avšak horko, dusno, mne odrazuje od častějších výletů do toho místa.  Místní tržiště , místo které připomíná mraveniště, přístav rybářských lodí, maják s chrámem, místo kde se srocují večer místní. A to jsou jich pořádné davy. To vše je Phu Quoc. Tento malebný ostrov mající tak temnou historii, proslul vězením, krutým vězením. Zvláštní jak lidé mohli být tak sadističtí a přitom být obklopení takovou povznášející krásou přírody.

-