Začátek poutě

Naše putování začíná

Standův sen zdolat posvátnou horu Uluru. Teď nebo nikdy. Příští rok bude tato hora již nepřístupná dobrodruhům. Přece jen původní obyva mají jako posvátnou. Ano toto je cíl naši cesty. Že by mne Austrálie nějak lákala , to se nedá říci. Jedovatí hadi, pavouci, žraloci, no prostě nic lákavého. Přesto horu nepřeneseme jinam, tak co nám zbývá, než se vydat za ní. Když hora nechce za Standou, Standa musí za horou…..

To bychom nebyli my, kdybychom vše nebrali oklikou. A tak letíme přes Qatar .Je začátek března, počasí v těchto zeměpisných šířkách je stále snesitelné, tak proč ne. Dlouhý let nám rychle ubíhá . Přistáváme v Doha. Musím přiznat, že tento stát totálně unikal mé pozornosti a i mým zájmům.  Proti všem našim zvyklostem jsme ubytováni v jednom z nejdražších hotelů. Pravda naše baťůžkářské oblečení a vybavení zcela nezapadalo do atmosféry hotelu.  Trávíme zde 3 dny, doba dost dlouhá na to, abychom prošli celé město.  Jsem nadšená z moderní architektury, nemohu se ji nabažit. Město působí futuristicky, nevím jestli je zajímavější v noci a nebo ve dne. Ale ne, nejkrásnější je v době západu slunce. To si stíny, odrazy ve skleněných výplních budov hrají jemnými tóny a barvami, vše nabývá rázu neskutečna, člověk si připadá jako v jiné dimenzi, na jiné planetě. Ale samozřejmě , s příchodem noci Doha změní svou tvář, oděná do barevných světel působí jako něžná pohádková princezna.  Obdivuji důmyslnost a fantazii architektů. Zvláštní, jsme v arabské zemi, ale připadáme si spíše jako někde v Evropě, či jinde. I v Berlíně jsem potkávala více Arabů, muslimů, než tady. Čekat zde pravý arabský svět by byl omyl. Jedině staré tržiště, ano to má dech arábie, jako jeden zná z romantických filmů. Hemžení lidiček, šejkové ve svých dlouhých bílých kutnách, prodavači látek,parfémů, zvířat, sladkostí a vůně koření. Ano zde je ten pravý Orient, který by návštěvník  čekal. Samozřejmě vše je většinou orientováno na turisty, stánky s tretkami, které lační turisté chvatně nakupují , jsou všudypřítomné. Toto tržiště je ale upravené, čisté. Bohatě zdobené kavárničky , lákající návštěvníky, zde se scházejí šejkové, popíjejí kávu , zakují sladkosti a hrají deskové hry. Ach ano , tohle je ten Orient, který si každý představí, když Oldřich Nový povídá , “Tedy Kajro, milostivá pani, to je pohádka, kouzelné město, moře hučí svou věčnou píseň, palmy šumí, cikády poletují vzduchem.” Ano a tahle věta vyvstala v mé mysli, když jsme procházeli  nočním tržištěm. Samozřejmě, že jsme se zajeli podívat i na umělý ostrov postavený ve tvaru mušle. Pravděpodobně velmi žádaná lokalita, vše čisté , upravené, avšak na mne celé tohle panorama působilo poněkud smutně a sterilně.

Naše 3 dny uběhly rychle, člověk si zvykne velmi rychle na komfort hotelu, na čistotu města, na pocit bezpečí, který zde dýchá. Ale řekla bych, že na ochutnání tohoto koutu světa jsou 3 dny dostačující.  Je čas nasednout na okřídleného železného oře a pokračovat v našem putování. No kam jinam bychom teď měli mít namířeno než do našeho oblíbeného Vietnamu.